2010

Nejbližší závody

Vojta, Jirka

nestíhačka, sory. jezdí se furt něco, ale psát o tom, zdá se, nikdo moc nezvládá... až budeš tady hotovej, přesuň se do novinek, fotek a pak do výsledků, kde můžeš zabít těch pár minut, než ti pojede autobus, uvaří se kafe nebo tě odpojej od netu

cíl: nespadnout, vyhrát, poblejt se a vomrknout tvůj zadek

Absolvovaný závody

18.09. Liberec-Ještěd, Masters

Vojta, Jirka

Přijela k nám pouť, poudá Boženka. Di ty, poudá moje velikost. Co by tu ďála. V naší malý, klidný uličce. Je tu deset baráků, z toho v jedenácti samý důchodci. To bude ňákej omyl.

Ale nedalo mi to. Vykouknu ven, do mrazivýho ani né rána, a je mi to jasný. Žádná pouť, Božka. To je Jiřík, neboli Zvonda, kterej si pro mě přijel. A má na plný kule puštěnej ňákej haus, nebo co, a ty jeho Bóze repráky buděj celou ulici. Naštěstí důchodci špatně slyšej, tak to nikomu nevadí.

Zuju papuče, vyměnim je za důchodky a du Zvondu jaxepatří přivítat. No... sůl a chleba se nám do něj investovat nechtělo, přece jen - doba je zlá a každej groš dobrej, tak to spravila aspoň herda do zad a nepublikovatelnej pozdrav.

Naložili jsme kola, infuze, tablety s hormonama, švestkovej koláč a vyrazili na zteč.

Cesta byla mokrá, místy poblitá, ale kár seděl jak přibitej. To víš, dobrej řidič, ještě lepší auto, to se pak dějou divy!
Najednou jsme přijeli na parkoviště, všude samý auta, kola, lidi... Nejsme my náhodou na místě? Vypadalo to jak špatnej ftip, ale bylo to tak.

Zapsat se, uplatit rozhodčí, něco zobnout. Znáš to. Rutina. Několik fanynek nás povočku vokukovalo, když jsme si sundávali gatě, v očekávání, že uviděj nevídaný, ale dneska měly smůlu. Jen bylo slyšet bác, bác, jak jim spadly brady, když se zpod epesních šusťáků nevyhouplo to, či ono, ale hladce oholená kůže, už z domova zabalená v epo gaťkách.
Tak třeba příště, holky... To víte, něgdy se holt stane... 

Start! Nečekán, nezván, byl tu.
Opět se potvrdilo, že je ještě spoustu těch, kteří neznají základní poučku o volným rozjetí. Jela se podlaha od prvních nanometrů, a nebudu tě napínat, jelo se ve stejnym duchu až do cíle.
Většinu kopce se o tempo staral ňákej Honza Matoušek. Jestli ho někdo znáte, dejte vědět. Vypadal, jak dvanáctiletej kluk, kolo někde z baumaxu, vyjukanej, jak kdyby poprvý v životě viděl živou nahou a šlapal, jak zjednanej. Chvílema teda přenechal první flek i jinejm, ale to bylo spíš formálně, aby se neřeklo. Stejně většinou jel potom vedle něj, čímž si tvořil druhej vláček, takže, když to vemu kolem a kolem, a eště jednou dokola, nebylo moc příležitostí, vidět ho jinde, než na čele. Když říkám, že jich nebylo moc, neříkám, že nebyla žádná. Byla! A kdo jinej se o ni postaral, než epo tým. Fotky, made by Didi, z necelejch dvou tisíc metrů před cílem, jsou toho důkazem.

Honzovo tempo mělo za následek mimo jiný to, že nikdo neměl na to, aby z něj ještě nastupoval a dál znepříjemňoval život ostatním. Nebál bych se říct, že se jelo od startu v jednom dlouhym nástupu. Přišla Výpřež. Fik ho doleva, a začíná deset minut pravdy. Tady se rozhoduje o bytí, nebytí, smlouvách na příští desetiletí i zmařenejch osudech.

Jeden nástup, druhej nástup, třetí nástup a ze sedmičky nejsilnějších zbyla trojka. Honza em, Vé a jakejsi Němec z Německa. Partie byla rozehraná slibně, ale jedno blbý rozhodnutí znamenalo, že celkový stříbro putuje nach dojčland, a ne nach epo vitrínka.
Ale to bylo teprv lehce po jedenáctý dopolední. Satan ještě neukázal všechno. Den pokračuje.

Vé, omámen čerstvým, horským vzduchem a nedostatkem kyslíku, na kterej není z rodný nížiny kolem komína zvyklej, se jel vyjet na Výpřež a z ní ještě jednou na Ještěd. Když k tomu přidáš ňákou tu minutku pokecu s tím a s onou, je ti asi už celkem jasný, kam mířim. Nestih vyhlášení!  Tímto se teda omlouváme za Vé všem, kdož byli pohoršený z toho, že se nedostavil na pódyjum a znevážil tak slavnostní chvíli a zejména pak soupeřům, kterejm na pódyju nepodal ruku. Sory, kucí.

Jirka Zvonda dojel. Že nedojel první, nad tím bysme možná přivřeli oko. Ale že nedojel ani druhej?? Nó, tak to už je na pováženou! Kdo ví, jak se to promítne do smlouvy na další rok... Necháme se přeqapit. Ale zas mu nemůžem upřít snahu. A navíc - poprvý byly letos vidět dva epo dresy v jednom závodě. Táák... že bysme mu to nepódyjový místo nakonec odpustili?

Cesta nach hauze už proběhla bez věčích dramat. Jirka jel kárem, Vé s Šefčou a panem Soukupem kolmo a co se dělo pak, už nepatří na tyhle stránky. To můžeš zkusit vyštrachat po desátý večer někde inde. Šak ty si už poradíš.

02.05. Semily-Kozákov  

Vojta, Jirka, Rosťa

Tohle bejval dřív jeden z prvních závodů Pojizerský ligy. Poté, co se zrušily dubnový Okruhy Českým rájem, to byl dokonce první závod tohohle seriálu. Jenže letos celej seriál zrušili. Přesto se většina závodů pojede, ale už jenom samy za sebe. Žádný celkový vyhlašování a boje o nejlepšího časovkáře, vrchaře a podobně, se dít nebudou.

Tolik malá kulturní vložka na úvod, a teď k samotnýmu závodu.

Letos jsem tam poprvý nejel po ose na kole, ale vzal mě týmovej kolega Jirka Zvonda svou fungl novou oktávkou, což jsem na starý kolena ocenil. Aspoň bylo víc času, před startem pokecat s ostatníma, pozdravit fotograf(k)y, vomrknout, kdo kolik přibral a kterej zas umřel, no prostě taky trochu společensky žít.

Ještě, než se vyrazilo na trať, se vyhlásili nejlepší pojizerkáři za loňskej rok, mezi kterejma nechyběla nová posila EPO-TEAMu, Zvonda!, kterej si došel pro dres nejlepšího vrchaře Congrats!! Házik si dokráčel pro další tričko. Pro něj bylo v barvě žluté a s věnováním Nejlepšímu pojizerkáři celkově, věnují už nevím kdo. Ale ten jezdí za konkurenci, tak ho tady nebudeme moc propagovat.

No a pak už to šlo ráz naráz. Start dědků a batolat, za minutu nato to odmávli turistům a dalších šedesát vteřin napětí, a práší se za kočárem profíkům (nám). Oproti loňsku trošku přimrzlo, ňákejch dvanáct stupňů a zamračeno. V tom se nedá jezdit, no ni? No ni! Musí se! Takže jedeme, nabírá to grády, čekám první pády a sotva padesátkou se to valí skrz Semily někam dál. Ty vepředu asi nikdy neslyšeli poučku, že nejdřiv se má člověk rozjet (ideálně prvních 10km), a pak pomalu zrychlovat, jinak je to vo žlučník. Tady jsme ale v podhůří, kde je všechno trošku jinak. Takže místo pozvolnýho zrychlování zpomalujem, a to naprosto nečekaně zrovna ve chvíli, kdy se silnice zvedá o dalších pár stupňů nahoru. Kdo by to čekal?

Nejsem žádný béčko, tak dokavaď na to mám, držim se vepředu, odkud je lepší výhled do krajiny. Zrovna, když jsem koukal, jak to pučí na Pyrus communis, se maestro Špicaros rozhod, že je nejvyšší čas někoho sejmout. A protože jsem sympaťák, tak se rozhod pro mě. Asi to neďál poprvý, takže se mu to bez většího úsilí povedlo a já si vyzkoušel, jaký to je, v nějakejch 20km/h+, běžet v tajmovejch kufrech a mít rám mezi nohama a hejno soupeřů za zadkem. Do něj se už nevešli, tam byla špička Fi'zi:ka.

Akrobatickou vložku jsem ustál a několika mohutnejma záběrama jsem si svoji skupinku zase dojel. Vida to maestro, rozhod se pro reprízu. Tentokrát si pro svůj zákrok vybral jinčího soupeře, kterej, tak jako velký maestro, pochází z Podkrkonoší a ne z nížiny, jako já. Takže i Jakub Nechanickej si vyzkoušel duatlon a opět se pokračovalo v krasojízdě.

Většina původní skupinky pochopila, že to vypadá teple, když jede tolik lidí jednoho pohlaví ve skupině a rozhodli se, že budou tvořit menší, nenápadnější hloučky. Já si vylosoval ten první, a jelikož nerad trhám partu, tak jsem v něm zůstal.

Cestou jsme nabírali a obratem zase vypouštěli více či méně osamělý vagónky dědků, batolat a turistů a nebezpečně jsme se blížili vrcholu. Ochranu jsme ale všichni měli, pořadatel asi věděl, proč je povinná, a svědomitě jsme ji všichni dovezli až na vrchol na hlavě. Tam prej funguje nejlíp...

V rámci závodu jsem kromě duatlonu poznal i další, pro mě tak neobvyklý sporty. Například tahání. To jsem si vozkoušel tehdy, když jsem se několikrát octnul na čele naší roztomilý skupinky. Zjevně zezadu vapadám dobře, tak jsem se tam objevoval čím dál častějc a hlavně před cílem. To jsem tam byl vyloženě pečenej vařenej. Několik pokusů o předstíranou slabost a šněrování silnicí od krajnice ke krajnici nebylo nic platný, poněvadž stejná úzkost zasáhla v tu samou chvíli i ostatní, takže jsme se tam vlnili jak hadice.

Nebývalej nával paniky zasáhl maestra Špicarose asi tak 1,426 km před cílem, zrovna v místě, kde je točka o sto osmdesát stupňů. Tam najednou vystřelil dopředu, jak kdyby se něčeho lek. Tím nás samozřejmě taky polekal, takže my za ním. Vypadali jsme, jako hejno splašenejch slepic. Ale zanedlouho jsme se všichni zase uklidnili, zjistili jsme, že nebezpečí už nehrozí a já si zase nerušeně vychutnával slávy na hrotu naší skupinky.

Před náma z posledních sil mlel polárník Kopka a my vesele šlapali za ním, bez sebemenší chuti, ho dojet a pozdravit. Cožpak chuť, tu já bych měl, ale síly nebyly. Tak jsme usoudili, že i když ho pozdravíme až v cíli, bude taky dobře a jeli jsme dál.

Následoval další záchvat paniky, tentokrát v podání Petra Mayera, kterej byl tak silnej, že ač snaha o jeho napodobení mezi zbejvajícím osazenstvem skupinky byla, byla marná. Petr se polekal něčeho přibližně 250 metrů před koncem naší pouti a já, abych nezůstal pozadu, se pokusil o to, ho napodobit. To se mi povedlo, ale bohužel jen napodobit. Původní záměr byl, a teď už to můžu prozradit, ho okopírovat a ještě něco z vlastní kuchyně přidat. Bohužel zbylo už moc málo wattů. A ty co zbyly, byly už móóóc unavený a wattovat se jim vůbec nechtělo. Ale i tak to bylo dost na to, aby si vystoupil náš starý známý maestro a jal se jet už jen za svý a hlavně za mnou.

Ještě zbyla chvilka, udělat kukuč na Didi a trošku si upravit límeček, abych vypadal na fotkách trochu k světu a né jak trhan a babička se za mě před Jarunou nemusela stydět a byl tu vrchol a s ním i cíl.

Kdo si ďál průběžně ponámky a počítal, tak už ví, že tentokrát to není vítězství, jako loni, ale 3. místo. Aspoň, že ta bedna zůstala... V daný situaci je to, myslím, maximum, co šlo.

Zvonda dojel neohroženě 7. a Rosťa Šádek, kterýmu se zalíbilo jezdit za EPO-TEAM, i když není oficiálně členem (ale my ho berem, skoro jako vlastního), dojel 8.

Vyděleno a podtrženo, další bedna a 3x v top ten, to neni žádnej zázrak, ale kanálama kuli tomu chodit taky nemusíme. Takže za rok v Semilech opáčko.

25.04. časovka kolem Bělý, pohár SAC

Vojta

Nemoc z minulýho tejdne neustoupila, jen se lehce měněj její příznaky, takže o tréninku v tejdnu nemohla bejt řeč a o tom, jaká bude výkonnost, jsem radši vůbec nepřemejšlel.

Cíl byl, když už prohrát, tak z toho aspoň něco mít, takže potrénovat správnou techniku časovky a na výsledek kašlat.

"Dva, jedna, start!" Zaujmout co nejlepší aerodynamickou pozici a točit a točit. Snažit se, mít tam furt kolem 100 ot/min (mimo stoupání). A když to nepude, tak lehčí převod. Žádná křeč a rvaní klik ze závitů. "Kašlu na to, jestli by to bylo rychlejší. Dneska trénuju."

Když mě po 12 minutách dojel Martin Šlégl, kterej startoval o minutu po mně, nechalo mně to celkem klidnym. Žádnej pokus o hákování neproběh (jednak se to nesmí a druhak jel trošku jinou ligu) a v klidu sem si točil svoje dál. Když to nešlo na velkou, tak to šlo na malou, hlavně, aby tam byla co nejčastějc stovka (na tacho, vedle tří písmenek, CAD).

Kupodivu se mi postupně nejelo hůř, ale když ne líp, tak minimálně stejně.

Škoda, že poslední kilák a půl před cílem, kterej je nepatrně dolů, byl proti větru. Ale víc by mi to vadilo loni, kdy jsem se tam snažil urvat každou setinu desetiny vteřiny a byl bych umřel, jen kdyby mi to pomohlo, bejt rychlejší. Letos na to nebyla motivace a ani síla. Tak jsem to ňák dojel, pár metrů sem a tam se vyjel, pokecal s ostatníma, jak se jim jelo a zjistil, že vzhledem k mizivý účasti, který nerozumim, když bylo sulníčko, jsem byl, chca nechca, 2.!! Nechápu, proč jsem druhej, když o to nijak zvlášť nestojím a ani předvedenej výkon neodpovídá tomu, abych se tetelil na pomyslný bedně hned pod panem Časovkou, sirem Šléglem. To je fakt skoro za trest.

Po vítězství z donucení na Příhrazskejch schodech je tohle druhý, podobně zoufalý medailový umístění, který mě nijak netěší, protože vím, že předvedenej výkon za to nestál.

18.04. časovka Kol-Ja

Vojta, Jirka, Rosťa

Vojta si cíl splnil - porazil Jirku

Jirka se kochal krajinou, takže jel bezcílně a musel si startovný zaplatit ze svýho

EPO-TEAM taky splnil cíl, a to díky Rosťovi Šádkovi, kterej využil sponzorský akce EPO-TEAMu a jel za něj. Vyždímal z toho 2. místo! Celkový i v kategorii (o nějakou tu desetinku za prvním Honzou Matouškem) a jel tak letos Kol-Ju zadarmo a ještě k tomu pod záštitou EPO-TEAMu!

Výkon Vojty i Jirky byl poznamenanej brzkým datem závodu a z toho pramenící nedostatečný přípravy na takovou zátěž. Ve Vojtově případě se k tomu ještě přidala nemoc, která ho sklátila den předem.

Co ovlivnilo Rosťův výkon nám není známo, ale je velice pravděpodobný, že to bylo vědomí silnýho týmu, kterej měl v zádech.