2009

Egypt - Dahab 

25. 05. - 08. 06 2009,    Hotel Tropitel Dahab Oasis 

Puvodne planovanej odlet 24. 6. pred pulnoci zmenil Exim 22. 6. na pondeli v 7.50, takze se resil problem, jak se na Ruzyn v 5.50 dostat. Nakonec to vyresil Rumstr rodicu.

1. den, 25.05.

Odlet (Airbusem A-321-211, OK-CED) byl asi o 40 min. opozdenej kvuli pozdnimu priletu z predchozi destinace.

Zajimavy bylo, ze letadlo bylo plny sotva z jedny tretiny.

Let i odbaveni v Sharmu probihalo hladce.

Prvni prekvapeni prislo na letisti v  Sharmu, kdyz me posilali do mikrobusu, kterej me mel odvizt do hotelu. Zjistil jsem, ze z celyho letadla tam jedu sam. No, aspon bude sranda.

Mikrobus cestu zhruba 100km meyi letistem a hotelem celkem zvladal, az na rychlost unavenyho osla, ktrerou predvadel v nekolika stoupanich, ktery nam kdosi postavil do cesty. Ale z kopce zase 120 km/h zadna rychlost. Takze dobra hodka a ctvrt, a jsem v hotelu. Jen zamrzelo, ze to bylo az po treti odpoledni, takze jsem prisel o obed, kterej davaj do tri.

Pokoj mi dali bajecnej - s vyhledem na more i bazen (s tim se zdaleka vsechny pokoje pochlubit nemuzou). A ani za to nechteli baksis, proste mi ho dali sami od sebe. :-)

Hotel je, stejne jako letadlo, poloprazdnej. Treba casem prijede vic lidi. Uvidime.

Odpoledne prvni koupani v mori u hotelu. Mirny zklamani. Lonskej Sharm byl lepsi. Voda kolem 23 stupnu, velkej vitr, trochu vlny, rybicek a zivota pod vodou jsem cekal vic. Vetsina hotelovejch hostu se sluni u hotelovyhop bazenku, jestli se sejdou dva az tri lidi soucasne v mori, tak je to hodne.

Je to psany z dahabskyho e-cafe, tak se nediv, ze chybej hacky carky a tak podobne.

I pres nekolikery ukladani rozdelany prace jsem par minut pred odchodem z dahabskyho e-cafe zjistil, ze naprosta vetsina napsanyho clanku je v ... Takze psat znova. No, uvidime, kolik toho stihnu. Egyptska technika je, zda se, jeste nevyzpytatelnejsi, nez ta ceska. a ta moucha me otravuje uz taky dost dlouho. Zajimalo by me, jestli je v cene www pripojeni.

2. den, 26.05.

 Už píšu z Čech, tak odpadaj problémy s háčkama a anglickou klávesnicí (opačně Y a Z).

Dneska se v moři objevily medůzy. Jen malý, bílý, průhledný. Ale při pohlazení pálej. Bylo jich docela dost.

Moře dost bouří, jsou celkem velký vlny, docela by mě zajímalo, jak lezou do vody hosti z vedlejších hotelů. Jedinej Tropitel má vstup do moře přes molo*, ostatní musej přes korál, což je dost blbý, zvlášť v těhle vlnách. Teoreticky by si po pláži mohli dojít k tropitelskýmu molu, ale je to trošku z ruky.

 *Při pohledu na moře je po pravý straně pár hotelů (jestli si dobře pamatuju, tak 2), nějaký se stavěj, potom nic (písek), a následně město Dahab. Po levý straně stavěj další hotel (nijak to neruší, přišlo mi, že moc nestavěj) a potápěčská lokalita Canyon (5 minut pěšky od hotelový brány po silnici, nebo o malinko míň po pláži). Pak zase nic, a po 3 km je Blue Hole.

Odpoledne se na mě přišel podívat delegát a po krátkym povídání jsem s ním odjel do Dahabu. Autobus od hotelu jezdí dost blbě (vzhledem k časům, kdy se podává krmě). Ale kdo by chtěl platit takovej kousek za taxík, že? Pěšky je to ale přeci jenom trošku z ruky. Aspoň mi cestou řek ještě pár informací, ukázal, kam v Dahabu jít, kde staví autobus a tak.

V Dahabu jsem objevil dvě potápěčský základny, kde mluvěj česky. Jednou je Planet Divers (PD), kde bylo možný se domluvit na kurzu nádechovýho potápění s Čechem (nějakej Marek Apjar)a tou druhou je Lighthouse. Tam na přelomu května/června nebyl žádnej českej nádechovej instruktor.

Když se zeptáš kohokoli v Dahabu na Lighthouse (LH), každej ví, kde to je. A PD je jen pár metrů od LH. Když půjdeš od mostku (v Dahabu je jen jeden hlavní mostek, to nespleteš, jak půjdeš od autobusu k moři, tak ho musíš přejít, popř. obejít, a to je právě on), u kterýho staví hotelovej bus, tak první mineš PD. Ale v tý záplavě nápisů a cedulí se musíš dobře dívat, abys to našel, já to napoprvé minul. LH se přehlídnout nedá. Stačí, když se podíváš na obrázek vysokýho bílýho baráku, kterej vyčnívá nad ostatníma a je na zlomu pobřeží (to se potom lomí do leva (při chůzi od mostku)).

Odpoledne vítr skoro nefoukal, a moře bylo tudíž krásně klidný. Vypozoroval jsem, že ve městě v zátoce fouká vždycky míň, než u hotelu nebo mimo zátoku. Ale tím, že zlom z mělčiny do hloubky je dost prudkej, někde až kolmej, vlny ani moc nevaděj. Spíš tě zhoupnou, než aby tě vošplouchly. A pěkně se díky nim plave po větru (což bejvá směr Blue Hole-hotel-Dahab), zato proti nim člověk dře, jak vůl a stejně skoro stojí. Teda spíš leží. A jelikož je blbej výlez z vody, ve směru hotel-Dahab, doporučuju jít po pláži směr Canyon, tam si nechat svršky, zalízt do vody - tam je docela dobrej vstup. Koukej, kudy choděj do vody potápěči a jdi taky tamtudy, po pár metrech se dostaneš do písčitý "třecí" nádrže (tam je krásně teplá voda a třou se tam ryby, na cedulích to nazývaj fish bowl) a z ní už tě to navede na hloubku. Pak už jen stačí plavat podél útesů k hotelovýmu molu a je vystaráno. Pak vezmeš druhej pár cviček a skočíš si pro to, cos nechal na břehu u Canyonu.

V hotelu jsem se potkal i s jedním borcem, kterej šel pěšky až na Blue Hole, tam se zanořil, dal manželce svršky, spodky a nechal se proudem odnášet až k hotelu. Ale to mi přijde až dost daleko (baj voko 3 km). Navíc se prakticky cestou nedá bezpečně vylízt, jedině přes korály, který tě dokážou pěkně vodrbat. O přítomnosti různejch pichlounů a žahavců, schovanejch v dutinách i na povrchu korálů, ani nemluvě. Takže já, kdybych si chtěl zaplavat, nechám se unýst proudem kus směr Dahab a pak se můžu do sytosti vytrápit cestou nazpátek, proti vlnám, k hotelovýmu molu.

3. den, 27.05.

A teď se dozvíš, jak daleko je to na Blue Hole. Od Canyonu 15 minut pomalýho běhu, což je kolem 2,5 km. Z hotelový brány to je po silnici ke Canyonu 5 minut chůzí, tak si dokážeš spočítat, že od hotelu na Blue Hole to je nějaký 3 km. Tak kdyby jsi čet v letáku cestovky, že Tropitel leží v blízkosti Blue Hole, aspoň víš, jak je to doopravdy.

Kdo by chtěl běhat, tak ať se připraví na hodně silnej vichr, kterej z běhu po rovině proti větru dělá rychlejší chůzi a naopak po větru běžíš, a máš tepy, jako když jdeš. Za ty dva tejdny, co jsem tam byl, bylo jen pár dnů, kdy byl vítr jakž takž normální, jinak dul silou neskutečnou, a pravidelně šikmo z leva (při pohledu na moře od hotelu), tzn. na Blue Hole proti větru, do Dahabu po větru.

Docela mě překvapilo, jak jsou malý vlny, na to, jak silnej je vítr. Nejspíš to bylo způsobený povrchem dna a velkou hloubkou, která tvorbě vyšších vln nepřála. Třeba ve Venezuele nebyl vítr ani zdaleka takovej, ale dno bylo mělký, pozvolna se svažující a písčitý, a vlny tam byly ukrutně vysoký.

Odpoledne jsem se šel poprvý potápět na Blue Hole. Jestli se nepotopíš aspoň do 50 m, tak musíš věřit, že někde pod tebou je dno, protože vidíš jen temně modro, nic víc. Samozřejmě u okraje díry jsou vidět korály, jak padaj dolu a u nich docela dost ryb, ale uprostřed díry dno neuvidíš. Mně se na pozorování ryb víc líbil levej okraj díry (při pohledu na díru ze břehu), kterej vybíhá směr volný moře, protože tam je cíp korálu, kterej se zužuje ve směru na moře, je na něj vidět i z hladiny a kolem něj je dost rybek. Ale celkově BH neni to velká, tak když se tam vydáš, uvidíš sám, kde se ti to bude víc líbit.

Každopádně je dobrý, mít s sebou nějaký prašule, protože moc neni kde si dát tašku s věcma a tak jseš donucenej vzít zavděk některou z pelešáren, kde se můžeš rozvalit, když si dáš něco k jídlu nebo pití. Já jsem tuhle možnost nikdy nevyužil :-), vždycky jsem si našel nějakej flíček, kam jsem si hodil tašku a ručník, ale úplně ideální to neni, nehledě k tomu, že jinde než v pelešárnách neni stín! Skoro bych doporučoval nějakej ten fufnik tam nechat a mít to pohodlný, než bejt škrt, jako já.

Za mýho pobytu se vítr utišoval odpoledne, což zlepšovalo podmínky pro šnorchlování (nešplouchá ti voda z vln do šnorchlu a nehází to s tebou).

4. den, 28.05.

Rozhod jsem se, že pojedu ráno do Dahabu. Šel jsem už v 9, zatímco hotelovej autobus jede až v 10. Co s tím? Zkusím stopa.

Egyptský štěstí přálo, a tak jsem chytil pikapa, jedoucího z Canyonu hned na první dobrou. :) Na korbě jsem měl jako spolucestující další tři. Pro změnu Egypťany.

Vyklopili mě kus od centra a protože ještě bylo docela příjemně, jal jsem se uskutečnit malou prohlídku města.

Hledal jsem, kde by se daly koupit poštovní známy. Přesněji řečeno, hledal jsem přímo poštu. Aršíky se známkama prodávaj ve spoustě krámků, ale tyhle předražený turistický suvenýry jsem nechtěl. Nakonec jsem zjistil, že pošta by měla bejt něco kolem 4 až 5 km od místa, kde staví hotelovej autobus (tedy od dřevěnýho mostku v centru Dahabu), směrem od hotelu. Což bylo víc, než z ruky. A protože odhadu vzdálenosti místních jsem moc nevěřil a ani jsem přesně nevěděl, kudy tam, vyprd jsem se na to.

Místo návštěvy pošty jsem navštívil jinej svatostánek, konkrétně internetovou kavárnu. V hotelový chtěj za připojení nekřesťanský peníze (co bych taky chtěl, od muslimů) a rychlost je tam víc, než mizerná. Nejlevnější, kterou jsem našel, byla za 4 egyptský libry na hodinu. Kde byla, asi nemá cenu popisovat - krámky se tam měněj každou chvíli a co bylo na rohu ulic A a B v dubnu, v květnu už nemusí platit. Bude stačit, když si zapamatuješ, že čím dál od centra, tím levnější.

I přes původní domluvu, že budu platit dolarama a ujednání, kolik egyptskejch liber odpovídá jednomu dolaru, byl při placení problém. Byl způsobenej tím, že kavárník neměl (údajně) dost liber zpátky na desetidolarovku (i když předem věděl, že budu desetidolarovkama platit). tak se to snažil zahrát do autu tím, že mi nutil jinej kurz, díky kterýmu by moje dolary znehodnotil. Jeho ubohej pokus jsem si samozřejmě nenechal líbit a začalo nekonečný dohadování. To samozřejmě nemohlo uniknout několika dalším Egypťanům, který, kde se vzali, tu se vzali a přidali se (hádej na čí stranu?) se svojí verzí směnnýho kurzu.

Tehle trapnej výstup nakonec skončil dohodou, že já si teda vyměnim peníze ve městě za svůj kurz a pak jim přijdu útratu zaplatit, tentokrát v librách. Co myslíš, vrátil jsem se?

Další pátrání směřovalo k tomu, vyčmuchat, za kolik se dá pořídit dvouhvězdičkovej kurz nádechovýho potápění. Výsledek byl, 180 éček za dvoudenní kurz a pokud bude v kurzu dva a víc člověků, pak 160 é. Případně za 210 na tři dny a v kurzu budu sám.

Jestli chceš shánět kurz nádechovýho potápění (tzn., že pod vodou vydržíš tak dlouho, na jak dlouho dokážeš zadržet dech) až na dovolený, doporučuju Dahab. Na malym prostoru se dá sehnat hned několik potápěčskejch center, který kromě potápění s bombou, nabízej i tehle druh podvodního výcviku. V Sharmu jsem se s touhle možností nesetkal. Případně se objednej do kurzu už v Česku a školení budeš mít narozdíl od egyptskýho, vedený v rodnym jazyce. Já ho měl v angličtině. Ale mý instruktoři ho dělali i ve fránině, případně místní hantýrkou. Není potřeba bejt rodilym mluvčím, ale výrazy, jako plíce, boky, ploutve, tlak, vyrovnávání... je dobrý znát. Gramatiku můžeš nechat doma.

Na další parádičky už není čas, tak zase zpátky na cimru a pak hned na další porci mrkve a rejže.

Jenže to je ještě daleko, nejdřív se tam musím dostat. A nejen já. I ostatní Dahabníci, který čekaj na plácku na náš hotelovej busík. Ten je vždycky přesnej. Nemá, kde by se zadrhnul. Z hotelu vyjíždí na čas a cestou ho nečekaj žádný záludnosti v podobě dopravní špíčky, rozkopaný silnice nebo objížďky.

Jenže dneska se mu ňák nechce. Čekáme minutu, nic. Pět minut, deset, furt nic. Toho využívaj místní taxikáři a samozvaný taxikáři, který se nás snažej přesvědčit, že autobus má poruchu (moc dobře věděj, kam jedeme a kdy má autokar přijet, v tomhle jsou vážně perfektně informovaný) a že nepřijede. Jak to asi můžou vědět? Jsou snad propojený horkou linkou s hotelem? Musíme jet s nima, jinak nám tady hrozí bídná, ne-li horší, smrt. Je nabíledni, že vědí kulový, stejně, jako my, ale divadlo hrajou přesvědčivě a pět zoufalců podléhá a nastupuje do připravenýho korábu. Volaj na šestýho, ať jede s nima. "Za kolik?" ptá se šestej. "Pět liber za zadnici!", zní odpověď z pikapu. Tak to je fakt kauf, pomyslí si šestej a mávne na ně, ať si jedou sami. A chudák samotnej se vydává na cestu sám. Pěšky, ve víře, že chytne zase ňákej povoz, směřující kolem Tropitelu k některý z profláklejch podvodních děr. Toho se ale tentokrát nedočká. Ne, že by mu Alláh nepřál, ale po několika minutách rozpoznává v protisměru důvěrně známej obrys tropitelský socky. Aha, porucha. :)

Takže čekám na krajnici, až se na plácku můj "taxík" otočí a na netradičnim místě mě nabere. Je to v pohodě, zastaví. Viděl mě, už když jel na konečnou a stačí, když na něj běloch s plážovou taškou od krajnice zamává a už brzdy pískaj. Ptám se, co je tak zdrželo. Prej kontrola dokladů na čekpojntu. Nechápu! Tím místem projíždí nejmíň osmkrát denně, s čepičářema se zná, vždycky stačí, když na ně jen mávne, přibrzdí, aby mu rekreanti nerozbili hlavama strop, když najede na zpomalovací vlnku a žene si to dál. A dneska prej dvacetiminutová kontrola. No, hlava mi to nebere. Snad jako omluvu mi nabízí řidičův kolega (obvykle jezděj ve dvou - řidič a kamarád a cestou spolu kecaj) jakýsi pržený semínka. Beru, chroupem ve třech (byly vynikající!) a jedeme dál. Po chvilce se ukazuje, že s tím důvodem zdržení nekecal. Na čekpojntu dojíždíme taxi-pikap a u něj vystoupivší si skupinku pěti statečných, kteří se nebáli svěřit své životy úplatnému falešnému taxikáři. Tady je ale čeká přestup. Dál jedou už s náma, v busíku. Pikapa za závoru nepouštěj. Musí se otočit a zpátky do města. Zajímalo by mě, kolik nakonec za ten kousek vysolili... :) Ti už žádnou semínkovou omluvu nedostávaj. Nastupujou, sedaj, rozjíždíme se. Co je to dneska za manévry, kurňa?? Další dny už byly zase v pohodě. Prostě Egypt...

Dal jsem si tradiční rejži a spol., okořeněnou na konci o několik sladkejch mňamek, odpočívám (lenoším?) a ven se vykulím až v době sváčy. Jdu se mrknout na jednu z vyhlášenejch potápěčskejch lokalit, na Canyon. Ten je od hotelu, co by velbloudím trusem dosmrděl. Poprvý beru dlouhý ploutve a jsem zvědavej, čím mi vyrazí dech.

Zklamání! Pod vodou jsem jen já a tu a tam ňáká rybka. Ani není moc, kůli čemu se potápět. Jen jedno zpestření bylo, a to, když kolem mě proplul rejnok. Jinak nic.

Canyon, tím myslím tu průrvu, podle který se to jmenuje, je pro běžnýho šnorchlaře prakticky k nenalezení. Je poměrně hluboko pod hladinou. Tipuju, víc než 20m, takže z povrchu není vidět. A je relativně daleko od břehu. Ne snad, že bys tam nedoplaval, ale než tam doplaveš, tak stokrát ztratíš směr a nejspíš se k němu vůbec nepřiblížíš. Jako nejpříhodnější možnost doporučuju, z hladiny sledovat potápěče s bombama, který tam co chvilku ve skupinkách plavou a podle bublinek plavat za nima. Teda spíš nad nima. Pak možná uvidíš ňákej černej flek, ve kterym se ztrácej. No, ale stejně z toho nic mít nebudeš, páč aby sis Canyon užil, musel bys ho proplavat, což vyžaduje značnou výkonnost v podvodním pohybu vlastníma silama. Jestli se ponoříš několik desítek metrů pod hladinu a vydržíš plavat pár minut na jeden nádech, pak si Canyon snad prohlídneš. Jinak si o něm můžeš nechat leda tak vyprávět od bombovejch potápníků, nebo se tam sám, respektive se skupinou a s patřičnou skuba výstrojí vypravit.

Nikde nejsou uváděný informace o teplotě vody, ale podle toho, jak brzo mi v ní přestalo bejt hezky, bych ji odhad baj voko na 23 stupňů. Zkrátka žádná sláva. Myslel jsem si, že na konci qětna bude teda teplejší. :( Ale dá se to. Jen v ní asi nestrávíš půlku dovolený, pokud nejsi želva.

5. den, 29.05.

Brzo ráno jsem vyrazil na Blue Hole (BH). Dneska a zejtra tam jsou závody v potápění na nádech. To si nesmím nechat ujít!!

V půli cesty mi zastavil pikap a zbytek cesty jsem tak strávil mezi lahvema se vzduchem, zánovníma ploutvema a ňákym, zřejmě nepostradatelnym, bordelem.

Závod nezačal v devět, ale s výraznějším zpožděním až někdy po desátý. Aspoň jsem měl čas, vomrknout, jak probíhá předsoutěžní příprava. Rozdejchávání se, polejvání se šampónem a nasoukávání se do neoprénů. Ve vodě pak tréninkový ponory a nakonec i několik soutěžních. Všichni prošli, nikdo na hladině neomdlel. Tak třeba zejtra... Ne, že bych to někomu přál :), ale chtěl bych vidět, jak vypadá naživo blekaut nebo samba.

Hodinu a něco ve vodě prakticky bez pohybu a bez neoprenu, mi fakt stačilo. Vyklepanej jsem se vyškrábal ven, pomalu se dostával zpátky do provozní teploty a vydal se na cestu směr oběd.

Historie se opakovala. Půlku cesty po svejch, druhou půlku na korbě. Pořád lepší, než drátem do voka. Následuje rejže, sladký dobroty a siesta.

6. den, 30.05.

Ráno raníčko pana vstala, boty obula a vydala se polochůzí, poloběhem, směr město. Na první křižovatku to měla 20 minut s větrem v zádech, takže pro milovníky čísel, z kraje Dahabu k hotelový bráně to je plus mínus autobus 3,5 km.

Zbytek dopolka jsem strávil na Blůhoul sledováním závodících potápek. Vzhledem k tomu, že nikdo během ponoru ani po něm neomdlel, nebylo to z akčního hlediska žádný drama, tak abych to neodbyl jen tak, hodim do placu tři nejzajímavější věci z jinak všedního dopoledne.

Na závody jsem šel po svejch. Tentokrát žádná rikša nezastavila.

Při poslednim dopolednim koupání už měli skoro všichni odzávoděno, takže vedlejší bójky, který jinak sloužej k rozpotápění se, byly volný a já je využil. Měl jsem lano, podél kterýho jsem moh blbnout a relativní zajištění (v porovnání s ostatníma, většinou sólo ponorama), kdyby mi bylo ouvej.

Na "o" už to s dopravou bylo o poznání nenáročnější. Prakticky ještě na Blůhoul mi jakejsi dobrák zastavil, takže jsem měl dost času, se hezky poegyptsku v hotýlku napapkat.

Odpolko bylo ve znamení těžký pohody. Leháro na pokoji, před pokojem, na pláži a u bazénu jsem zpestřil nenáročnym šplouchnutím do moře před hotelem. Dokonce bez ploutví! Kein Streß.

7. den, 31.05.

A máme tu neděli. To by chtělo ňákej vejlet. A že jsem muž činu, jdu do toho po hlavě. Vypravil jsem se na dalekou cestu, až do města Dahabu.

Tam jsem měl jasnej úkol. Pořešit frídajvový kurzy a ve zbylym čase na sebe dát pozor. Zadařilo se! Skoro na tuty jsem se rozhod, že se nechám vyškolit od Patricka a žádnej volnej čas nezbyl. Takže hurá do drožky a doplnit v jídelně špíčky.

Po lehkym šlofíčku zjišťuju, že potápko už začíná bejt zase radost (jet sem na tejden, tak odjíždim akorát ve chvíli, kdy mi to začíná jít) a už se celkem v klidu dostávám tak hluboko, jak chci.

Dneska nepolevil vítr kupodivu ani odpoledne a fičí, jak divej. Až se vršky vln začínaj barvit do bíla. Ale vzhledem k charakteru dna (si myslim), to se mnou jen tak houpá a nezalejvá mě to sprškama. Při tom by se nedalo potápět.

Místní chlapíci ještě prozraděj, že Tropitel tropí hlouposti už od roku 2005 a let´s go na véču.

8. den, 01.06.

Den dětí. To by chtělo ňákej dárek. Ale koukám, že Afričani tuhle vymoženost asi neznaj, tak si budu muset nadělit něco sám. To je k vzteku!

Při ranním vejletu jsem zjistil, že dostat se po svejch za Blůhoul je přinejmenšim hóóódně nepohodlný. Za poslední pelešárnou se dá zahnout doleva, směr hajzlíky, u nich doprava, nahoru, pak zase doleva a pak zas někam (popisovat to tu nebudu-jinam se stejně jít nedá). Ale po několika stech metrech, když se překoná kopec, jsem se dostal na tak kamenitý pobřeží, že další rychlost pohybu by se blížila nule víc, než k jakýmukoli jinýmu číslu. Takže čelém vzad a hrrr zpátky, mezi tropitelský zdi.

Vybírám ze skrýše ojra a chystám se do města, zaplatit si kurz pro potápky. Přijdu na místo, a že prej, jestli bych nepřišel odpoledne. No výborně! A co teď, s naditou prkenicí? To abych se šel koupat s ní. Ale riskuju, že místním by Alláh nedovolil chudáka turistu oškubat, vymejšlim, jak many co nejlíp zabezpečit a doufám, že pach evropský ponožky bude pro případnýho lapku silnější, než touha po jednotný evropský měně. Nakonec se spolu se všema penězma spokojeně vracim na o a nastavuju budík, abych si nešlofíkoval moc dlouho, ale stihnul další setkání s panem inštruktórem.

Nakonec jsem tak rychlej, že ještě předtím stihnu ňákej ten ponor u hotelový pláže.

Kurzovný jsem nakonec zacáloval, takže za pár dnů už budou mít světový moře dalšího vyškolenýho zadrždecha!

Ač to ráno vypadalo, že vítr by si moh dát dneska voraz, odpoledne ukázalo, že to zas tak horký nebude. Naopak! Vítr ještě zesílil, takže se podél celýho dahabskýho pobřeží prohánělo nespočet serfařů (pro odborníky-byli to samozřejmě windserfaři, ale kdo by se s tím psal) a že svištěli s větrem o závod, to si piš!

9.-11. den, 02.-04. 06.,

Frídajv, neboli zadrždešskej kurz

Tyhle tři dny nemá cenu dělit. Byly víceméně všechny stejný. Snídaně, autobus, Dahab, potápkovej kurz, autobus, hotel.

Z kurzu jen pár zajímavostí.

Neopren má fakt něco do sebe! Sice jsem měl půjčenej jen obyč. potápěčskej, žádnej spešl nádechářskej, ale to v tuhle chvíli nebylo podstatný. Důležitý bylo, že mi v něm nebyla po patnácti minutách zima. No jo, i egyptský moře může zábst. Dokonce i v červnu, budeš se divit. Měl jsem to štěstí, že jsem si našel kurz, kde bylo jeho zapůjčení v ceně. Jinak se za to obvykle ňákej peníz platí.

Co mě překvapilo dál, byl rozdíl, v zadržování dechu v klidu na suchu (na lehátku) a ve vodě (s rukama položenejma na bójce, nasazenou potápěcí maskou a obličejem ke dnu). Nejspíš to bude tím, že jsem začátečník s velkým zet. Zkrátka jsem měl mnohem větší problémy s tím, když to na mě přišlo ("to", znamená kontrakce, neboli nutkavej pocit k nadechnutí) ve vodě, než na suchu, i když ve vodě to přišlo mnohem, mnohem dýl. Ale o to silnějc. Vypadá to, že na rekordy mám eště čas.

Teorie pro mě nebyla nijak složitá. Je to i tím, že jsem o věcech, který jsem se učil, už něco věděl, takže z větší části to bylo buď opakování nebo prohlubování znalostí. A problém nebyl ani s anglinou, ve který kurz probíhal. Ale opět podotýkám, že na to měla vliv má připravenost. Kdyby to chtěl zkoušet někdo, kdo o nádechovym potápění jaktěživ neslyšel, asi bude koukat, jak zjara. Spousta slovíček pro něj bude novejch, nebude tušit, co znamenaj, něco se taky od instruktorů nedoví... Přišlo mi to jako takovej rychlokurz. Je ale pravda, že jsem nešel do kurzu pro úplný začátečníky.

Když pominu to, že jsem měl pocit trošku odbytý práce, tak mě zklamalo hlavně to, že se nekonal žádnej zázrak. Zatím jsem jinym kurzem neprošel, tak nemůžu říct, jestli za to může egyptský potápěcí školení, nebo moje neschopnost (v tu ale pochopitelně nevěřím ). Doufal jsem, že potom, co se svěřím do rukou odborníků, se mý dosavadní dovednosti, kterejch jsem nabyl jako samouk, posunou podstatně dál. A vono prd. Furt zadržim dech na stejnou dobu, furt se nepotopim hloubš, než o dva roky dřív. Časem by mě docela lákalo, pro srovnání zkusit obdobnej kurz, vedenej českejma instruktorama. A když ani ten nepomůže, potom prodám ploutve a začnu radši jezdit na hory. Nebo si koupím košík a budu sbírat hříbky.

Stručnej popis výuky vypadá následovně - na pláži pod slunečníkem teorie, což znamená pár á čtyřek, doplněnejch anglickym výkladem, po ní nasoukání se do neoprenu a nácvik ve vodě. To samý v bleděmodrym tři dny po sobě. Jednou to je zadržování dechu, jindy zas správná technika kopání ploutvema nebo zanoření se pod vodu. Potom třeba nácvik záchrany utopence. Součástí kurzu je i písemnej test, kterej ale pro průměrně chápavýho jedince, jenž se CHCE naučit, neni problém a předvedení pár cviků ve vodě. Ale to je taky spíš jen na voko, protože to, co máš udělat, jsi už dokázal několikrát předtím, při školení. Podle úrovně kurzu se jedná o dosažení určitý hloubky, uplavání přesně stanovenejch metrů pod vodou horizontálně a dodržení správnýho postupu při záchraně tonoucího. Neni potřeba se stresovat, nepřijde za tebou nepříjemnej komisař z Káhiry, kterej má za úkol dostat tě do úzkejch, jako při autoškole. Tam sice taky nepřijde z Káhiry, ale přicourá se z ouřadu a bude na tebe ze zadní sedačky dejchat teplym dechem, čímž tě znervózní a ty pak místo blinkru zmáčkneš ostřikovače a můžeš si dát repete. Tady nééé. Jak už jsem zmiňoval, jde spíš o formalitu, kdy svýmu školiteli předvedeš, že i dneska dokážeš to, cos zvládnul už pětkrát včéra a předvčírem.

Když všema nástrahama podvodního světa projdeš, můžeš se za ňákej ten pátek těšit na průkazku, která tě pasuje na rytíře podvodního ráje, v hodnotě něokolika hvězdiček (podle obtížnosti kurzu). Já na ni čekal několik měsíců! Asi se to někde zadrhlo... Možná, že je k něčemu dobrá, ale já pochopil jedinou její výhodu - na základě jejího vlastnictví se můžeš pokoušet o dosažení postupně dalších a dalších hvězdiček. Správně bys totiž měl procházet kurzy postupně, a ne se hned z Vidlákova od hnoje přihlásit do kurzu pro instruktora a mezinárodního AIDA rozhodčího. Ale opět - nemůžu posloužit vlastní zkušeností, jestli se to dodržuje, nebo je to jen předpis na papíru, kterej je ve skutečnosti spíš doporučením, než závazným usnesením.

Poslední den kurzu, to jest čtvrtýho června, jsem šel koupit ňákou tu cetku domů. Cetkou se v mym případě rozuměl pravej, nefalšovanej, pelešárenskej koberec. A že jsem to já, vzal jsem jich hned několik! Šel jsem do jednoho krámku na předměstí Dahabu, kterej jsem si vyhlíd už před pár dnama a tam začal krutej boj o cenu. Nebudu tě dlouho napínat, odešel jsem celkem zklamanej. Ale objektivně vzato, asi mě nenatáhli. Tím, že jsem nenakupoval v centru na trhu, ale na kraji, v krámku, kde kromě mě byli už jen samí místní, i původní ceny byly nejspíš nastavený trošku jinak, než jsem čekal a tudíž neměli prostor pro nějaký větší slevy při sebevětšim smlouvání.

Věř mi, že jsem se nechtěl jen tak vzdát a strávil jsem tam pár desítek minut. Dokonce si na mě pán Domu koberců povolal pár kolegů z ostatních krámků (ne snad, že by se mě tak bál, ale měli kalkulačku, kterou jsme potřebovali, kvůli přepočtu kurzů od jenu až po forint, s nimiž jsme se já i mistr koberečník při obhajování svýho návrhu ceny oháněli). Nakonec jsem odešel s pocitem špatně odvedený práce (cenu jsem sice trochu stáhnul, ale byla to spíš kosmetická sleva, než cokoliv jinýho) a taškou, plnou koberců nejrůznějších barev a velikostí, pro sestřenku, babičku, dědečku i pro kočku.

Až se budes pokoušet o něco podobnýho ty, předem tě upozornim na menší úskalí. Ty koberce jsou děsně těžký! Takže se ti může lehce stát, stejně, jako mně, že se na letišti nevejdeš do limitu. Já ho přepísk asi o dvanáct kilo... Ale měl jsem to štěstí, že nás nějak nestíhali odbavovat, věci jsem měl prozíravě ve dvou taškách, takže jim v tom fofru nedošlo, že "dvakrát, závorka, limit mínus jedno kilo, konec závorky" není tak úplně v poho. No, trošku jsem si oddech, to ti asi nemusím povídat. Ale podruhý už bych Alláhovu ochrannou ruku nechtěl pokoušet. Když už bys toužil po pelešárenskym koberci, dovezenym přímo z říše pyramid, vyber si ňákej dvacet na třicet, a rozhodně jich neber pro celou ulici, ale jen jeden!! Teď už se daj za mrzkej peníz pořídit i v bauMaxu apod.

12. den, 05.06.

Menší shrnutí

Teď zas trošku faktů. Něco už jsem psal vejš, ale menší opáčko se hodí.

Koupačka v moři celkem dost omezuje využitelnost hotelu! V době, kdy jsem tam byl já, byl do moře jedinej vstup (to by snad ani nevadilo) přes umělý molo, ale teďka pozor!! Na konci mola bylo ňákejch deset nerezovejch schůdků, který, nejen, že když jsou mokrý, což jsou v podstatě furt, pekelně kloužou, ale jsou i ouzký a příkrý. A máme tu první mínus pro důchodce, prcky a invalidy. Když už se ti podaří,  se ve zdraví slanit po schůdkách, dostaneš se na malou, nerezovou  plošinku, která je pravidelně obšťastňována vlnama (eště, že nebejvaj moc vysoký), takže klouže stejně, jako schody a z ní už můžeš buďto hupsnout rovnou do moře nebo využít pár dalších schůdků, který jsou z půlky pod hladinou (což je výhoda, hlavně při vylejzání).

V moři nemáš jinou možnost, než bejt na hloubce. Jediná mělčina je totiž pod molem a vedle něj, ale to je korál, na kterej se jednak lízt nesmí a druhak je tvrdej, jak pemza, navíc rozeklanej, se spoustou děr, v kterejch se drží všemožná havěť, především pak ježci, takže tě to tam ani lákat nebude. Další mínus, tentokrát hlavně pro mrňata. Chybí tu pozvolnej, ideálně pískovej, vstup do moře, kde by si mohly hrát.

Voda bejvá většinou celkem klidná, spíš to s tebou jen tak houpá. Ale tím, jak silnej vítr tam fouká, tě to žene podél pobřeží (většinou směr město), ani nevíš, jak. To většinou zjistíš, když se po pár minutách šnorchlování vynoříš a začneš hledat místo, kudy´s do moře vlez. A když zjistíš, že je o dvě stě metrů dál, než sis myslel, mírně tě to šokuje. A potom, co ti dojde, že uplavat těch pár metrů, nebude taková brnkačka, jako na Slapech, řekneš si, že příště si na to už musíš dávat věčí pozor. Jo jo, vítr, to je prevít a v Dahabu fouká, jak zběsilej.

Pro přístrojový potápěče to bude víc, než jen dobrá volba. Jednak je to Egypt, takže už jenom tím jsou podvodní radovánky prakticky zajištěný. Za další je tohleto místo, kde máš na pár kilometrech hned několik zajímavejch míst pro potápění. Ať už je to Canyon, Blů Houl, nebo spousta dalších, poděl pobřeží. I šnorchlisti si tu přijdou na svý, i když v porovnání se Šarmem tu bylo potvor o poznání míň. A sportovní potápěči, který se spolejhaj jen na svý plíce a toužej po tom, mrknout se na legendární místo, i beze mě vědí, že todlencto je jasná volba!

Jasně, dá se využít i sladkovodní hotelovej venkovní bazén, ale osobně, když už jedu k moři, jedu tam kuli moři a ne proto, abych si válel šunky s Margaritou na lehátku a koukal na kachličky.

Na začátku června byla teplota vzduchu příjemná a klidně by mohlo bejt i teplejc. Moře teda nic moc. Teploměr tam nebyl, ale odhad bych to na 24°C plus mínus. Zkrátka, aspoň teda v mym případě, to na žádný dlouhý cachtání nebylo. Tak půl hoďky a s cvakajícíma zubama honem ven. Ale tohle záleží na každym, co mu je příjemný a kolik vydrží. S čistotou moře nebyl nejmenší problém, ale viditelnost by na Rudý moře mohla bejt větší. O větru už jsem mluvil, ale zmíním ho znova, protože ten je pro tohle místo fakt zásadní. Fičí furt a to pořádně silně.

Na to, že hotel byl odhadem jen z půlky obazenej, se personál moc nečinil. Možná, že to bylo tim, že jsem tam byl sám a nejsem pohledná blondýna, ale ignorace jistejch číšníků mi přišla už moc. Vono by mi to snad ani nevadilo, ale například u večeře jsem na nich byl závislej, protože nosili pití. Nebylo možný, si ho někde nalejt svépomocí. Tak jsem po několika dnech, když jsem zjistil, jak to chodí, nastavil strategii velkoodběratele. To znamená, že už jsem si nenechal nalejt jednu dvojdecku vody a čekat, až se uráčej přijít znova. Někdy na to prostě prděli a už mi víc nenalili, i když chodili okolo a viděli, že mám dopito! Narovinu jsem jim potom už říkal, že chci hned dvě skleničky (půllitrovky neměli, tak jsem to řešil dvouma dvoudeckama) a když se zadařilo, nechal si je ještě jednou dolejt. No nediv se, v Africe nestačí vypít litr denně, tam to teče (z tebe i do tebe) ve velkym.

S jídlem jsem problém neměl, ale pravda je, že moc nabídku neměnili. Mně nevadilo, dávat si každej den skoro to samý, s mírnejma obměnama. To znamenalo většinou rejži, která mi obecně v Egyptě chutná úplně nejvíc, k tomu ňákej ten sejra a zeleninu a tu a tam ze zvědavosti maso, doplněný sladkym zákuskem. Nebo dvouma. Pokud člověk nepřišel ke konci, bylo jídla co na množství fakt hodně. Kvalita byla taky v poho, až na datle. Ty mi přišly ňáký hnusný. Jen ta pestrost chyběla. Ale zas - pokud nejseš vybíravej a zároveň otesánek, trpět bys neměl. Jeden den si dáš to, druhej něco jinýho a za dva tejdny by se ti tak nemělo stát, že jedno jídlo budeš jíst dvakrát, maximálně třikrát. Což je, myslim, uplně v klidu. 

Zajímavý to bylo u snídaní. Tam byl pitnej režim na každym a pokud zrovna nápoj nedošel, byl v plastovejch chlazenejch barelech, ze kterejch se dal natočit do skleničky. A protože byli i tací, kteří buď neměli ól inklůzif, nebo měli, ale chtěli bejt v pití až do oběda nezávislí na nabídce hotelu, lili si zpola potajmu pití z barelů i do svejch, ke snídani přinesenejch, petek. Což mělo tu a tam za následek, že přišel k dotyčný(mu) místní zřízenec a mezinárodně srozumitelnym gestem mu ukázal, že takhle teda ne! U polopenzistů by se to dalo eště pochopit, ale u nenažranejch ólinklůzívářů, který si zaplatili, "co vypijou a co snědí, a to, prosím, neomezeně"? No, nevím. Ať si o tom myslí každej, co chce. Já přišel časem na poměrně elegantní řešení danýho problému. Místo toho, abych se vystavoval riziku ponížení přede všema u snídaně, stačilo, zajít si do patra, kde byl jeden z hotelovejch barů. Tam byl taky barel. Ovšem, narozdíl od snídaně, kde byly i šťávy, v něm byla jen voda. Ale i to se dalo vyřešit, když se počkalo na barmana, kterýho stačilo hezky poprosit a on do lahve cáknul trochu sirupu. Z barovýho vodního automatu jsem si moh natočit, kolik jsem chtěl a nikomu to nevadilo. A nezáleželo na tom, jestli eště v době, kdy barman nebyl za pultem, nebo kdykoliv jindy, kdy mý počínání poočku sledoval. Stačilo, bejt na něj milej, slušně poprosit a po akci s úsměvem poděkovat.

K pokoji, jeho vybavení, funkčnosti a čistotě taky nemám žádnou závažnější připomínku. Až na to, že jsem měl nefunkční dávkovač mejdla, kterej trvalo pár dnů a několik urgencí, než opravili, bylo všechno v naprostym pořádku. Asi jsem nenáročnej. Měl jsem balkón, bezva výhled na moře, dvě postele jen pro sebe, arabský emtýví... No, dovedeš si představit, něco víc??

O internetu v hotelu už byla taky řeč. Tak jen v několika větách. Je tam drahej. Ukrutně! A pomalej. Zoufale! Můžeš jen doufat, že se to mezi tím změnilo k lepšímu, protože to, co jsem viděl já, bylo neúnosný. Pokud musíš nutně na w, pak budeš rád, že tam vůbec ňáká takováhle možnost je. Pokud nemusíš, ale chceš, zajeď si do města a zkus to pár set metrů od centra, kde se dá najít připojení za slušnou cenu i s obstojnou rychlostí. Ale vůbec nejlepší je, počkat si zas domů a u moře si od něj aspoň na chvíli odfrknout.

Pokračování zase někdy příště... Zatím můžeš do kolonek v dolní části stránky napsat ňáký moudro, ať se taky zasmějem.

 Jízdní řád hotelovýho autobusku

  Z hotelu            Z Dahabu

    10:00                10:15

    12:00                12:15

    18:00                18:15

    20:00                20:15

Jezdí pořád jeden autobus, kterej jede od hotelu do Dahabu, tam nabere Dahabany a zase frčí zpátky k hotelu, kde čeká na další štaci.

Což znamená, že odjezdy od hotelu jsou kupodivu přesný a z Dahabu se odjíždí, až tam přijede mikrobus z hotelu. Ale bejvá to celkem na čas.

Dotazy možno pokládat v diskuzi níže. Buď odpovím já, když budu vědět a až se dostanu k www, nebo jiná dobrá duše, co si tvoji otázku přečte a bude umět a chtít poradit.