2010

Nejbližší závody

Absolvovaný závody

Trochu jinej závod v Řecku

24. 08. Anaxos-Lesbos-Řecko

Jirka a jako hostující člen, Lucka

  Letos jsem do rozsáhlý sbírky vítězství a medailí megaslavnýho EPO-Teamu moc nepřispěl a právě proto jsem se rozhodnul získat pořádnej úspěch v zahraničí a navíc ještě v netradiční sportovní disciplíně. Někdo by sice moh namítat, že tahle akce nebyl žádnej velkej sportovní výkon a rejpal by možná i někde vyšťoural, že vlastně vůbec nešlo o závod, ale pro mě to byl vrcholnej podnik letošní sezóny. A vo co vlastně šlo? No přece vo jízdu na voslíkách! A že to nebyla žádná pohodička, to je nad slunce jasný - jinak by se do toho EPO vůbec nepouštělo.

Takže jak to vlastně bylo: Ráno si pro nás přijel majitel oslí farmy vozidlem, který muselo bejt špičkovym výrobkem jedný japonský automobilky (teda alespoň v době svý výroby - asi tak před 20-30 lety). Nejspíš nás hned chtěl připravit na ohromující závodní zážitek, protože tu svou dodávku řídil naprosto bravurně a vůbec mu nevadilo, že v některejch místech překračoval dopravní předpisy, technický možnosti vozidla a občas i fyzikální zákony. Vyložil nás na farmě, kde hned začaly přípravy na start. Vzal nás všechny do vohrady s voslíkama a postupně nám je přiděloval metodou "What's your name? This is Maria - your donkey." Já dostal svýho voslíka mezi prvníma - jmenoval se Stavros. Už podle pěkný šedý barvy a černýho pruhu přes záda bylo vidět, že jde o špičkovýho závoďáka s pohonem 4x4 a výkonem přibližně jedný koňský síly, kterej udělá stovku pod 3 (100 metrů pod 3 minuty). Ale nebyl čas dlouze si ho prohlížet - první jezdci už startovali.

Hromadnej start se bohužel nekonal, protože dostat se do sedla rovnou ze země nebyla sranda a u jedinýho startovacího bloku (kus starýho betonovýho panelu, kterej dostal naše nohy do potřebný vejšky) se rychle udělala fronta. Ale fšechno se povedlo a jakmile jsem dosednul do kokpitu, Stavros vyrazil vpřed, aby vymazal ztrátu na čelní skupinu. První pocity byly trochu zvláštní - sedlo se nepravidelně naklánělo do nejrůznějších směrů a já při začínající mořský nemoci vzpomínal, co jsem měl k snídani a proč se o voslech říká, že maj pět nohou. Ale za chvíli jsem si zvyknul a koukám, že už jsme ve vedoucí grupě.
Ve stejnou chvíli jsem taky zpozoroval, že nalevo vod nás, asi tak o 3 - 4 metry níž, je další cesta, která se s tou naší někde v dáli spojuje. Koukal jsem, že si toho všimnul i Stavros. Zvolna zahnul k vokraji cesty a podíval se dolů do prudkýho svahu. Krásně srovnal vobě svoje velký uši a pozoroval cestu dole. "Je zvědavej" napadlo mě. Pak udělal krok směrem dolů a mě hlavou klidně proběhlo: "V pohodě, von se vrátí". Jenomže nějak došlo k chybě v komunikaci a vosel to bez zastavení zahnul rovnou dolů. Prudkej svah, vyprahlá hlína a trocha štěrku způsobila, že zatímco to vosel nějak ustál, já po krátkým zoufalým boji vzdal snahu udržet se v sedle a potupně jsem šel "přes řídítka" rovnou na držku. Když se prach trochu rozplynul, zkontroloval jsem škody: lehce naražená ruka a loket a vodřený koleno - nic co by mě vyřadilo že závodu. Stavros stál hned vedle, čekal a očividně nechápal, proč se válim na zemi a proč nejedem dál. Nebyl čas to řešit - chytil jsem ho, našel první větší šutr pod nohy a hup znova do sedla. Koneckonců nás pořád ještě čekaly skoro 2 hodiny jízdy do kopce v teplotách kolem 35°C.

Znova jsme se rozjeli a začali stíhat velkou skupinu před námi. Pár vodpadlíků jsme předjeli a po nějaký půlhodině jsme dojeli jednu holanďanku. Tady už předjetí nebylo moc snadný, řek bych skoro obtížný. Chvíli jsme takticky jeli v háku a pak přišlo vhodný místo. Prudce jsem podřadil a sešlápnul plyn až na podlahu. Zaječely gumy (teda kopejtka), Stavros si hlasitě vodfrknul a zvolna jsme začali předjíždět. Za hlasitého povzbuzování "Go, Stavros, go!" a "We are racing donkey!" jsme se dostali těsně před soupeře a já se začínal radovat. Jenže v tu chvíli Stavros zastavil a zůstal stát. Po krátkým dohadování a přesvědčování se naštěstí vosel znova rozjel a pokračoval dál, ale už jenom v háku. Tolik k razantním předjížděcím manévrům.

Vo něco dál začala cesta prudce stoupat a Stavros začal zvolna ztrácet. No, ač nerad, musim přiznat, že nepatřil zrovna mezi nejlepší vrchaře. Už jsem pomalu začínal propadat trudomyslnosti, když se přiblížil závěrečnej sjezd po silnici do cíle etapy. V tu chvíli jsem pochopil, kde jsou kvality mýho oře. Jen se jeho kopejtka dotkly asfaltu, zabral ze všech sil a rozjel se jak Cancellara. Prosvištěli jsme kolem několika voslů, který už mleli z posledního a já jenom sledoval, jak se blížíme a předjíždíme další a další. Rychle a zběsile! Super pocit!
Po takovejch dvou kilometrech jsem viděl jednoho stojícího osla, kterej už nechtěl nebo nemoh dál. Stavros u něho zastavil a tak jsem s pilotem prohodil pár slov. Zeptal jsem se, jestli je před ním ještě někdo a on kejvnul že jo, ale že jeho vosel už nechce jet dál. Nechali jsme ho svýmu osudu a vyrazili dál zběsilym tempem. Vo malej kousek dál jsem zahlídnul dva favority závodu v technickejch nesnázích - jejich závodní stroje přestali jet a s chutí vožírali listí a fíky ze stromů u silnice. Stavros je ignoroval a pokračoval do závěrečný zatáčky a do cíle. Závěrečnej špurt, cílová lajna a je to tam! Třetí flek! Nakonec Stavros ten skoro ztracenej závod dotáhnul až na bednu. Super!

Nakonec ještě pár technickejch informací o našich závodních strojích. Zastoupený byly všechny kategorie - od závodních speciálů, přes pomalý náklaďáky až po některý kusy, který měly zřejmě problémy s převodovkou a pořád zastavovaly a nechtěly se znova rozjet. Některý stroje navíc měly hodně vysokou spotřebu paliva a pak samovolně zastavovaly u různejch stromů a keřů a palivo furt doplňovaly. U všech oslů byly problémy s řízením - třeba mě se podařilo rozchodit jenom funkce "zpomal" a "mírně doprava". I tak se ale všem povedlo dostat se zdárně do cíle.

 Neuvěřitelný množství photek z týhle životunebezpečný akce se nám podařilo získat od nejmenovanýho zdroje (kdybysme ho tu menovali, chtěl by za to keš). Rači na ně ani nekoukej!

Na svym místě sou už i výsledky a je nám ctí, Zvondovi pogratulovat k jeho letos jednoznačně nejlepšímu výsledku! Zdá se, že na starý kotníky se z našeho vrchaře stává pomalu voslař. Budem se muset teda na příští sezónu domluvit s Lawim, aby nám spíchnul kromě cyklo prádélka, i něco na voslí kůži.

  24.04. Příhrazský schody, 

Vojta

Juchů, můžu slavit! Dneska je to tejden, co mě skolil ňákej bacil a jsem na pokraji smrti a umření. Materiál, kterej se mi tvoří v hrdle a nose je vskutku nechutnej a myslim si, že nějak podobně musela vypadat malta na Karlův most, když do ní dávali vajíčka.

K tomu se přidává horečka, tuberáckej kašel a s tím spojený příznaky, který maj na výkon jedinej vliv. Totální útlum!

Takže místo trénování na Schody je z toho klidovej režim a čekání na zázrak.

V tomhle stavu jsem se rozhod, že se zúčastním Příhrazskejch schodů. Rozhodnutí to bylo odvážný, když vezmu v potaz, že jsem se tam za danejch okolností rozhod jet z domova na kole (akorát 30 km) a stejně tak zpátky a ještě k tomu se pokusit urvat ňáký přední místo.

Kupodivu jsem se na místě cejtil docela gud. Původní plán, vyhrát a z loňskýho času stáhnout lehce přes 10 vteřin a přiblížit se tak na dalších deset vteřin k rekordu teda vypadal, že by moh vyjít.

Ovšem jen do chvíle, než jsem uběh nějakejch 70 metrů. Sprint do kopce měl za následek totální vyčerpání a po prvním schodě, kterej jsem narozdíl od loňska nepřelít ale doslova přelez, bylo jasný, že útok na rekord je pro letošek nesmysl a budu rád, když to budu mít v jakymkoli čase za sebou.

Ve zbytku trati se nic světobornýho nestalo. Pokračoval pokles výkonnosti a zoufalost bylo to pravý slovo, který popisovalo mý aktuální pocity.

Nakonec jsem se ale nahoru vyškrábal. Polar prozradil to, co jsem od začátku věděl - rekord bude ještě nejmíň další rok neohroženě spát dál. Oproti loňsku mírný zhoršení a letos mám po žížalkách.

Povzbuzování na trati od Jíři, Dády, kterej startoval chvíli po mně a dalších dobrejch duší, bylo úplně zbytečný (ale milý), páč kde nic neni, ani EPO nepomůže.

Následovala o(s)palovačka na louce za místní putykou a čekání, na jakej flek ta bída letos dá. Loni první, předloni bedna, letos tragédie.

Zázrak se konal a i letos to bylo vítězství! Což je na jednu stranu příjemný, ale na druhou je to ukázka zoufalý kvality ostatních. Když je lazar, kterej se sotva plazí, všechny porazí. Na 3 minutách dostal druhej 7! vteřin!! To je nejslabší konkurence za poslední roky! Takže 1. sice jo, ale v bídnym výkonu a ještě k tomu v tyhle konkurenci. Z toho fakt velkou radost nemám.

A pro pořádek, Dáda byl při svý premiéře s nemocnou nohou (další lazar) 8., v čase 3:17. 

 Koho zajímaj fotky zpola obnaženýho Vojty a jeho přítele Dalibora, nechť si dá nohy do lavóru a pak se pustí na dobrodružnou cestu za poznáním a erotykou do skrytý sekce epo stránek, zovoucí se Fotogalerie. Ale to nebude stačit, páč se musí ještě rozhodnout, jakej rok vybrat. Je to jenom mezi mnou a tebou, tak psst, je to rok 2010. Příslušný obrázky už jistě najdeš. A když ne, tak na 0609 222 550 841 ti za 88,70 kč bez DPH za 21 vteřin rádi poraděj.