Ostatní závody 2011

Budoucí závody

Bůhví kdy, bůhví co. Poraď!

Minulý závody

28. 10. Vojtíšek, Jiříček

Podzimní Pečky

Stalo se jednoho dne, že se vypravili naši hoši za humna. A nebyla to cesta ledajaká, byla to cesta sváteční! Slavil se totiž nějakej státní svátek, tak jim dal kapitalista volno (teda, jak kerejm - sou tací, co se ho ani neptaj. ale to je zas jiná pohádka) a voni mohli nakopnout svý čtyřkolky na hlínách a vyrazit vstříc tečka.

První dorazil, jak asi správně tušíte, milé děti, pan Vé. Ten jezdí všude včas. Někdy i dříf. Ale abysme nepomlouvali pana Jé. Ten to taky nemusel nijak honit. Vždyť do startu chybělo eště něco málo přes tři minuty, takže kajn štreß!

Po nezbytnym vočumování zadků soupeřů a soupeřic (u těch se musí ze strategickejch důvodů vočumnout i předek), vykadění se (kdo by si chtěl vosedět prkýnko doma, že?), vymočení se (Vé asi sedumkrát, Jé nepočítaně), menčího striptýzu, kdy na sobě kucí krom šátečku, tričínka, trenýreček, fusekliček, botiček s kostičkovanou podrážtičkou, a ještě něčeho, co je děsně moc tajný, přišlo řazení se na start. To je naše oblíbená dysciplína. Páč víme, že po výstřelu se zas hódně dlouho neuvidíme, naposled se opusinkujem, poplácáme tu a onde, přičemž nás po očku sledujou soupeřky a letos se našel i jeden soupeř (taky by rádi, ale to my zas né). A pak, s myšlenkou jen na to jedno (vítěství, samozřejmě! na co ty zas nemyslíš, boha jeho!!), vyrážíme vstříc divokejm kačenám, útočícímu listí, co se na nás potichu snáší z olší, bleskům fotoaparátů, slávě nehynoucí a Mila řezům, kerý nám, jakožto hrdej sponzor pro tedle závod, věnoval pan Honzis. Uvidíme, jak dlouho mu tato štědrost vydrží. Třeba se jednou probojuje až na pozici nejvyšší, a sic mezi legendy, jako sou laboratoř Balco a další. Nebudu vymenovávat všechny. Tolik místa tu zas není. 

Kromě toho, že Vé málem vyhrál, Jé mu dejchal s neměřitelnym odstupem na paty a připomněli sme, kdo je tady pánem, se podle pověstí nic zvlástního nestalo. Možná na to má Jé jinej názor, ale Vé mi to řek taghle, tak já, slavný to vepmástr, dle zadání píšu.

Eště prej mám připomenout, že někde je tu skovanejch pár rozmazanejch záběrů, co snad nestojej ani za to, ale že něgdo neměl nic horšího na práci, tak je sem vložil, naskenoval, zesvětlil, roztáh a to by prej už stačilo.

22. 05. Jiříček

KVOK

    Tak mám za sebou další vydařenej závod. Moc se mi to líbilo a doufám, že fšechny další závody mi půjdou takhle pěkně.
Včera sem si jen tak mezi řečí střihnul půlmaraton. Teda vlastně jenom 20km, páč půlmaraton je něco moc dlouhýho, co bych v životě neuběch.

    Bohužel jsem tendle závod, kterej se běžel v neděli mezi Kolínem a Velkým Osekem a zase Kolínem (proto se to taky menuje KVOK), zazdil už v pátek večer. To sem si šel jen tak lehce potrénovat běh (asi 12km), abych věděl, jak se to dělá a jestli sem to vodjara nezapomněl.

    Takže sem vyrazil jako vždycky s MP3 v uších. To je dobrá pomůcka, páč běhám furt stejnou trasu na stejnou music a podle toho, kde začne hrát která písnička poznám, jaxem rychlej. Bohužel jsem byl v pátek vo jednu celou písničku rychlejší, než kdykoli dřív. Takže rychlost sem měl výbornou. Horší bylo, že v sobotu sem neměl nohy a v neděli ráno na startu v Kolíně sem je neměl furt. Ňáko sem prostě nezregeneroval. Stehna mě docela pěkně pálily a chodil sem jak kachna. Ale nejsem žádný máslo a na start sem se postavil. Pravda, bolavý haxny, vedro jak sviňa a mr. Herda, kerej mi kamarádsky připomínal, že v běhu neplatí matematika (20km běhu není 2x 10km běhu), to všechno mi trochu ubíralo sebevědomí, ale co.

   Vystartovalo se a já držel solidní tempo 4:10/km. Na 6. km sem už docela vyprahlej minul vobčerstvovačku, páč se na mě nedostal kelímek s vodou a já nechtěl ztratit asi fteřinu. Na votočce po 10km sem už ale vdejchnul do plic půl kelímku vody a druhou půlku sem si ve snaze schladit rozpálenou hlavu vylil na pravý rameno. No a na 13. km mi konečně upadly nohy. Zničeno nic se začaly za mnou plácat jako dva hadry a bylo jim celkem dost jedno, že já ještě furt běžím. Nakonec mě ale ukecaly a tak sem si jenom mírně zvolnil (tak 5:30/km) a začal předstírat klus. Taky sem začal docela rychle počítat, kdy se stmívá. Zaprvé proto, že už bylo vedro jak na poušti a zadruhý proto, abych se do cíle dostal ještě za světla, protože moje rychlost nebyla zrovna nejvyšší. No nebudu to protahovat. Do cíle sem se nějak dostal. Čas asi 1:33h (nebo tak nějak), takže úplná tragédie. Aspoň byla sranda. Mr. Herda byl ve svý kategorii druhej, poraženej pouze mr. Millerem. Asi mu to běželo líp, než mě.

23. 04. Vojtíšek

Příhrazy - apstérs

    Jak začít? Tak třeba od konce. "...sbalis sem se a jel domů." Hmm, ale to vypadá příliš originálně i na epo wé. Tak rači klasicky mačistycky od začátku, co? Jak se nás ve škole pokoušeli marně naučit, měl by tu někde bejt začátek. Ten sme si právě odbyli, pak stať (nevim, co to znamená, ale líbí se mi to - přijde mi to jako lehce přisprostlý slovo) a na závěr závěr. A ten si jistě domyslíš už sám. Pokud se nám nějak podaří, vyvlíct se i ze stati, vlastně tu zbyde jen ten úvod a můžeme jít domů. Tak to nebudem zbytečně protahovat a dem na to. Ale eště malá poznámka na úvot - aby to vypadalo zajímavějc, bude to psaný v první osobě (neboli já osobě) jednotnýho numera, tudíž to bude vypadat, jako by to vyprávěl sám autor. Ale nenech se mýlit. Ten má na starosti jiný věci a tímhle by při slavnosti zmrtvýchvstání Páně, neboli Božím hodu velikonočním, rozhodně neztrácel čas.

    Běh do skodů v Příhrazech, to je skoro taková legenda, jako celej epo tým. I proto se ho poslední dobou pravidelně účastní aspoň jeden náš zástupce. V nejslavnější éře epa to byly dokonce plný dvě třetiny všech epáků. Ale to je už nenávratně pryč. A daří se nám tu! Jako ostatně skoro fšude. To tě tedy nejspíš ze židle neporazí...  Cíl nemoh bejt tím pádem menčí, než aspoň na půlku snížit ztrátu na (údajně nepřekonatelnej - haha) rekord, kerej je vzdálenej nekonečnou třetinu minuty (na necelejch třech minutách běho-plazení) od nej epo času, kerýho dosáh kdysi sám velký, nejvěčí a eště věčí, Vojtíšek. Že tu vyhraje(me), se už ňákej ten pátek bere jako samozřejmost.

Ptáš se, jak to dopadlo? Už chladíš bublinky? Tak eště vteřinku, dvě, vydrž, ať to zbytečně neuspěcháš.

    Po loňskym propadáku, kdy tu bylo epo (a zvlášť Vé) zastiženo vinou nepřející karmy v nedbalkách, se letos oprávněně čekalo na pravej epo nářez. Nejen, že bylo jasný, že se bude Vé snažit za každou cenu rok dva deset neopakovat, k čemuž mu mělo pomoct nejen fšemocný Éčko, ale i podpůrný prostředky konkurence (zoufalá situace si žádá zoufalý činy), ale tajný pozorovatelé zjistili, že se v místních končinách zjevovala profláklá kombinace modrý a oranžový povážlivě častějc, než v předešlejch letech. Snad se Vé neuchýlil k ty nejstrašnější a objektyvně vzato nejpodlejší taktyce všech zlejch soupeřů, kerý se v odbornejch kruzích říká žargonem trényng?? To by v našich očích i pažích teda skutečně klesnul až pod samotný dno!! Budeme doufat, že za tím stojej jen zlí jazykové, který ho chtěj na začátku letošního roku očernit.

A teď už k avizovanýmu přepisu zážitků ze závodu v ich formě.

    Ráno bylo krušný. Budík dělal píp, píp, píp. Píp, už krátce po rozbřesku a já, zvyklej vstávat někdy na přelomu dopo a odpo ledne, sem při pohledu na kalendář Kajotu nechápal, co to je za nejapnej opožděnej aprílovej žert. Po několika dalších sekcích píp píp, kerý sem od sebe oddělil zamáčknutím toho nejvěčího čudlu na pípáku, mi došlo, že je dneska sobota, můj to svátek, což znamená v roce dvoutisícímnultémjedenáctém jediné - oblíct, najíst a posrat se a potom z plna hrdla zavelet: "na Příhrazy, Vojto, na Příhrazy!"

    Vyjel sem tedy, na svém červeném oři, s hrdou to nálepkou Trek na rámu, ještě za ranní mlhy, vstříc dalšímu šíření epo slávy do vzdálených lesů a strdí. Cestou mě minulo pár aut, mířících podobnym směrem, na závod zanedbatelnýho významu, konkrétně na padesátku Českym rájem, kerou od dob, kdy jsem ji ani po několika pokusech nevyhrál, opovrhuju. Udiven pohledem na kompjůtr, kerej ukazoval, stejně, jako loni i předloni, stejnej kilometrovej nájezd (Je to divný - pokaždý vyjíždim ze stejnýho místa, jedu stejnou trasou a končim v tom samym bodě. Jestli mi tacho náhodou špatně neměří??), jsem zakončil první fázi dne - dojel jsem na start. Zaparkoval bajka u místní soušky, obehnal ho zámkem, ať to vypadá, že má ňákou cenu a došel až k prezenčnímu stolku. "Méno", vyhrkla na mě místní slečna. "Vojtíšek", opáčil sem jí. "A teď křestní", nedala se odbýt. Povídám, že to bylo křestní. Budiž jí omluvou, že se celej incident odehrál v půl desátý. Nejspíš byla eště rozespalá... Jinak si její počínání nedovedu vysvětlit. Nakonec jsme se nějak dohodli, vyměnili si čísla a já, s pocitem dobře odvedený práce, se šel upravit. Detajly si zatim nechám pro sebe. Možná časem...

    Po rutyně, v podobě vočumování zadků, kořenů a startovacího zařízení, se konečně mistr sportu dostal na řadu a moh se pustit do boje s časem. Záměrně nepíšu se spoupeřema, protože jedinej jeho soupeř, držitel platnýho rekordu, je už několik let nezvěstnej a ostatní pro něj soupěři nejsou! Loňská taktyka byla nahrazená letošní a zdálo se, že by mohla fungovat. A teď honem rychle k první osobě. První i druhej kořen byly zanedlouho za mnou, přírodní, i ty umělejší skody taky mizely jeden za druhym a už sem se šinul k prvnímu vrcholu. V tom zvednu hlavu a vidim před sebou dva tůrysty, kerý startovali minutu! přede mnou. Věk dvacet plus, třicet mínus, rychlost chůze válečnýho invalidy a ignorace, čišící po celym Českym ráji. Volám na ně "Hej hou, chlapíci, nemohli byste, prosím pěkně, o nějakej ten milimetřík uhnout, byl bych vám jistě vděčen." (už si to nepamatuju slovo od slova, ale myslim, že takhle podobně jsem jim to povídal). Jeden, po třetím zopakování výše zmíněnýho, skutečně o nějakej ten milimetřík (doslova) uhnul, druhej, zřejmě zaujatej místní flórou, nevykazoval podobný tendence. Nastalo nevyhnutelný - dostih sem ho! Ale jako na potvoru v místě, kde pravá část schodů, jindy tak překrásně otevřená do hlubokýho údolí, byla obklopená jakýmsi šeredným balvanem, velikosti skály a levá část byla, stejně, jako po zbytek trasy, tvořená taktéž příkrým svahem, ovšem svažujícím se nikolif od trasy směrem dolů, ale ku trase. Takže nebylo, kudy ho shodit, ni předběhnout! Grrrrr!!! A v tu chvíli přišel na řadu můj druhý literární výlev dne. Tentokrát si ho náhodou pamatuju, a právě proto ho sem psát nebudu. Musel bych ho nahradit asi tak dvaceti hvězdičkama a vždycky mezi 22. hodinou noční a 06. hodinou denní se sem vrátit, vyjmout hvězdičky a nahradit je písmenkama a po 06. ranní zase namísto písmenek kreslit hvězdičky a to se mi vážne nechce!! Debil jeden! No, a pak už sem doběh jen do cíle. A čas? Dle ofiko časomíry R E K O R D ! ! ! Nutno dodat, že jen můj... O ňákou tu desetinu sem si vylepšil předloňský maximum, toť fše. Tagže, zázraxe nekoná. Ale už teď spřádám plány a ladim taktyku na příští ročník, kde se určitě k rekordu na pár vteřin připlížim!!! Fakt to řikám každej rok? I néé... To se ti asi jen zdá.

    Následovala společenská část dne. Louka, tráva, sluníčko, klíšťata, táborák, špekáčky a buřtíčky, opalovací krém s faktorem třicet (kerej, kupodivu, na místech, kerý nenatřel, nefungoval), vyhlašování a sláva slávoucí.

   Tag zase za rok.

20. 03. Jirka

Českoprtská pečeť

    Po jarních Píčkách Jiříčkovi nějak zachutnala závodní atmosféra a tak se tudle neděli vydal do Českýho Brodu na další běh – na silniční desítku, zvoucí se Českobrodská pečeť.   

    Na startu to nevypadalo zrovna ideálně – byla docela solidní kosa a parkovalo se v ňákym kempu, gde se pěknej zelenej trávniček docela rychle změnil na blátivý voraniště. Na to doplatil i náš Jiříček, kterýmu se při převlíkání do EPO úboru povedlo upustit jeden EPO rukávek (a zrovna ten pěknej bílej) rovnou na zem. To ho rozhodilo tak, že chvíli zděšeně pobíhal po celým kempu a nahlas hystericky křičel: „Muj rukávek, muj rukávek“! Nikdo mu ale nevěnoval pozornost a tak si tu trochu bláta sám votřel, rukávek si nasadil tak, aby to nebylo moc vidět a šel na start.

    Když se vodstartovalo, vyrazil fpřed jako splašená kráva. Kupodivu mu na prvním kilometru nedošly síly a držel todle tempo pořád dál. Předbíhal spoustu soupeřů, ladně se vyhýbal všem dírám v silnici, kterejch tam bylo místama víc než asfaltu a vůbec působil dojmem, že snad chce celej ten závod vyhrát nebo co. A když už byl asi tak 200metrů před cílem, zařval radostí tak silně, že matky začaly schovávat svoje dcery, krávy přestaly dojit a jeden fotograf, co seděl na škarpě, zahodil strachy foťák do pole a ač byl ateista, začal se modlit k bohu a zpovídat se ze svejch hříchů. My sme foťák toho nebožáka našli, takže máme unykátní fotku právě z tohodle vokamžiku. A bylo to jenom pár vokamžiků před tim, než nám Jiříček proběch cílem f krásnym čase 39:59. Gratulujeme, ty kluku ušatej!   

    Po závodě se objevil protest, že náš závodník použil nedovolený podpůrný prostředky, ale fšechno se vysvětlilo. EPO vodevzdalo vzorek svýho joňťáku komisaři, kterej ho vochutnal a pak se vodebral do jedný dobře schovaný místnosti, vodkud doteď nevyšel ven. Jenom přes dveře vzkázal, že loňskej burčák řízlej zkyslym mlíkem není proti předpisům a nechal si přinýst spoustu dalšího papíru. Asi bude eště sepisovat ňáký další dlouhý rozbory či co. Ale nám je to jedno, hlavně, že výsledek platí. 

12. 03. Jirka

Rozjařenej Jirka na jarních Pečkách nekoupil Jar

    Zima nám přešla, jaro už vztekle kope do dveří a tak je pomalu čas začít novou sezounu. A to i v naší sqělý a úžasný EPO squadře, která je celosvětově známá tim, že se celou zimu věnuje pouze a jenom gaučingu!

   Eště před prvníma závodama se ale sešlo vedení EPO TEAMu a debatovalo vo některejch svejch členech. Chtělo debatovat i vo členkách, ale když se tajemník zahleděl do análů, povídá, že žádný členky, kerý by měly zaplacený členský příspěfky, EPO nemá!  Na ráně byl tedy hlavně Jiříček. EPO mu nechtělo vodpustit jeden škraloupek z podzima, kdy si nechal vodstát teplý mlíko, (sory, to s tim mlíkem sem nepatří, to jen, že na něj mám zrovna chuť). Zpět k Jiříčkovi. Na podzim unáhleně slíbil, že sepíše autentyckej report ze svýho podzimního běhu v Píčkách, ale ňákou divnou shodou fšelijakejch vokolností dodneška na epáckym webu vod něj nic néjni. Vodněkud zezadu (vepředu nigdo neseděl - poznámka pana Rejpala) se taky vozejvaly hlasy, že jeho loňská sezóna nebyla zrovna nejlepčí a Vojtíšek dokonce přišel s návrhem, prodat Jiříčka do ZOO na maso jako krmení pro hrochy. Manažér ale zachoval chladnou hlavu a vodprodej do ZOO zamítnul s tim, že by za těch pár kilo co má Jiříček i s botama, stejně moc kaček do epokladňyčky nepřiteklo. Trestu se ale náš Jiříček nevyhnul – byl vybranej jako ten, co si za nás dá první letošní závod. A né jen tak ledajakej závod, vybrali mu 10 km běhu na jarních Pečkách!
    

    Protože sme v teámu fšichni pořádný chlapi (viz výše), pustil se Jiříček do přípravy hned a na úrovni. Rozšmajdaný dřeváky, ve kterejch běhal dříf, vyměnil za černý křusky, který si sám nadělal k Vánocum, černý nasrávačky pověsil ve stodole na hřebyk a koupil si nový módní kaťata prošívaný voranžovou nití (to aby barevně ladil k EPO hadrům) a v tržnici u rákosky ukrad sluneční brejle na doladění celkovýho zjevu. Takle vyzbrojenej přijel 12. března celej natěšenej na start do Peček.
    Prohodil pár slov s hlavním rozhodčím a pořadatelema, trochu se rozběhal, zapózoval fotografům a pak se ftačil na start mezi 569 (To číslo si zapamatuj! Už nikdy ho nebudeš potřebovat.) dalších závodníků. Zazněl startovní výstřel a vod tý chvíle sme vo něm nic nevěděli. Až asi za 42 minut a 9 fteřin proběch celej spocenej a udejchanej cílem. Chvíli něco nesrozumitelně mlel vo silným protivětru v první půlce závodu, ale pak se spokojeně vodebral do míst kousek vod cíle, kde v průběhu zbejvajícího odpoledne v poklidu konzumoval jontovej nápoj zrzavý barvy s bílou pěnou.

    My pro tebe máme pár fotek přímo z místa konání týdletý akce a to přesně tady.