Být druhý, znamená prohrát!
2011
Je mi z toho smutno. Měl to bejt další díl nekonečnýho serijálu Epo vítězí vždy a všude, jenže se z toho stala poprava. Začalo to eště před závodem, kdy sme zjistili, že původně plánovaný a slibovaný zkrácení plavecký části se naopak prodlouží a kolo ani běh významně neztíží, ni neprodlouží. Takže úvahy na téma sbalit se a fofrem domů, byly na místě.
Jenže dyš se čoek rozhlít, viděl kolem sebe tolika krásy, že se jednomu chtělo zůstat. No jó, až tak! Tak rychle do depa (zcela výmečně se lehce nestíhalo - i když se přijelo asi tak pět hodin před startem), poskládat si na zem necesérky, zjistit, jaxe navlíká ta guma na hlavu a jít zahřejvat vodu, aby se v ní aspoň dva prstíčky daly smočit.
Ale než se voda začala ohřejvat (nebo spíš zimou znecitlivovat kůže?), přišlo to! Bum, prásk, už se to tam mele. Vojtík schytal jeden, dva, možná i tři přátelsky míněný pohlafky od spoluplafců, kerý promptně vracel tu tam, tu i někam jinam, aby to vostatním nepřišlo líto a už tu byla první bójka! A stalo se to, co se stát nemělo. Vé se votočil. A vida, nikdo za ním není. Že by... že by byl poslední? I né, to jen ty pomalejší už se mezitím utopili.
Tagže jedna runda, ven z vody, popoběhnout po pláži a zase hup do vody, do voděnky a eště jednou. To už mezitím ty první vylejzali z hádvjeó podruhý, aby se šli převlíct do suchýho a vyrazit kolmo do luhů a hájů a někteří i do lesů. Ale to nám eště pár minut nehrozí. Takže elegantní čubou se bližíme centymetr po centymetru kamsi (doufáme, že do cíle), záchranej kajak už nervózně plácá pádlem o hladinu (opčasnýmu nenápadnýmu plácnutí pádlem po hlavičce se bravurně vyhejbáme) a už je to tu!! Né, cíl fakt né. Druhá bójka. A už je zase pryč. No jó, jedeme jak fretky. To víš, EPO...
Konečně z vody venku, vosušit se, učesat, lehce přepudrovat, aby se nás lužický veverky nelekly a zvolna nasednout na kolo. Řítíme se do dálavy, předjíždíme spoustu lidičků (jestli si dobře pamatuju, tak tři určitě!) a jelikož se nám letos nepodařilo zabloudit, vracíme se zpátky do kolo-běho depa.
To už celkovej vítěz, celkovej druhej, celkovej třetí... no, nebudu tě napínat, snad i celkovej předposlední, má celej běh za sebou a Vé se (vítězo)slavně vydává na dvě kolečka místnim kempem. Když zmizí z dosahu fšetečnejch foťáků a novinářů, dostane chuť na luncheonmeat (čti tak, jak je psáno!), kerej tu někdo vaří. Ale nezjistí, odkud se vůně line, ta pokračuje dál. Vždyť v cíli čeká taky spousta mňamek. Sušenky, sušenky, sušenky, taky ňáký tyčinky, a abych nezapomněl, i sušenky. Za chvíli je Vé v cíli, eště ani nebalej cílovou bránu, a konečně se může svalit do trávy mezi psí ovínka.
No povim ti, byla to šou! Nebejt tomboly, gde sme vyhráli lehce podplacenou praktyckou cenu, kerou sme kupodivu nevyhráli loni, nevyhráli bysme nic. Tak aspoň, že tak. I když to neděláme rádi, poděkujem Standój Dvořanój, že se nad náma ustrnul a při předávání se projevil jako velkej žentlmén a srandovník a slíbíme mu, že dyš pro příští rok skrátí plavání tak na dva, nanejvejš tři metry, přijedeme zas.
Esi máš eště sílu, věř, že až uvidíš, jak nebezpečně seksy vypadaj naše fotky, už ji mit nebudeš!
